Písnička

Když do tvých očí se dívám, já nevím kdo jsem.
Když tuhletu píseň zpívám, cítím se zatracen.
Na nebi hvězdy svítí, tak jako kdysi ty,
uvadlo všechno kvítí, na mě jdou mrákoty.
Každý den, když já vstávám, v mysli své tebe mám.
Jako když nebem létám, já prostý éroplán.
Když slunce zapadá, a já jdu spát,
když lidé umíraj, tak proč se smát?
Odcházejí lidé dobří do údolí stínů,
v srdcích už nám nezahoří, máme prázdno v klínu.
Nám, lidem prostým, do očí se nedívej.
Nám, duším cizím, na cestu jen zamávej.
Nám, nezbylo nic, než touhy prázdná přání,
tak zase nic, sbohem v temných pláních.
* * *
Pro tvé oči, pro tvůj dech, přežíval jsem ve svých snech.
Každý den, když slunce hřálo, věděl jsem, jak žiji málo.
A tak kráčím k svému cíli, trpím každou dlouhou míli.
Však vrátím se zpět, do oblak; do oblak,
až přijede můj vlak; vlak; vlak, vlak, vlak.
* * *
Vlasy barvy havranů, hnědá okna do duše,
tisíc malých balvanů, jak hvězdy kolem Venuše.
Úsměv hodný princezen, bravůrný šarm a lesk,
v samém nitru prozrazen, zbloudilý kojot tesk.